Na první etapu cesty jsem se v září roku 2005 vydal sám. Cestě předcházelo delší rozhodování. Jako všechno má svůj čas, i k cestě za svatým Jakubem z Hvězdného pole se bylo třeba propracovat. A čím neobvyklejší cíl, tím více důvodů se často nakupí. Proto než začnu vyprávět o cestě samotné, nastíním v této části některé události, které mě k cestě do Santiaga přivedly.

1990 Španělština na gymnáziu
Pokud přemýšlím o tom, kde začala moje cesta do Santiaga, dostanu se až k druhému ročníku gymnázia, na kterém po odchodu totality a nedobrovolné ruštiny nebyl velký výběr jazyků. A tak spíš z nouze přišla na řadu španělština. Tehdy jsem nevěděl, proč se ji učím, moc mě to nebavilo a jazyk jsem nikdy až do počátku cesty nepoužil. Moc mě zajímalo, co v hlavě po dlouhých letech zůstalo.

2003 Deník Carla Sesta –>
V roce 2003 jsem se náhodně nachomýtl na přednášce o cestě do Santiaga ve Vysokoškolském katolickém hnutí v Praze. Nějak mi nešlo pořád do hlavy nadšení lidí, kteří cestu již absolvovali, a tak jsem hledal na Internetu a objevil mimo jiné i velmi syrový, ale opravdový –> cestopis Walking Through Shadows od amerického fotografa –> Carla Sesta doplněný krásnými fotografiemi.

2004 Paulo Coelho –>
Ještě před Alchymistou, který Paola Coelha učinil světově proslulým, napsal tento autor útlou knížečku –> Poutník - Mágův deník - knihu neméně sugestivní - deník daleko za hranicí záznamu o praktickém průběhu pouti - o to ale přesněji vystihující věci, které poutník prožívá.

2004 Zdeněk Susa –>
Kamarád Vašek, když jsem s ním jednou mluvil o pouti, mi svěřil, že od svého dědečka kdysi dostal knížku napsanou a vydanou českým lékařem a vysokoškolským profesorem MUDr. Zdeňkem Susou, ve které popisuje svou cestu do Santiaga z Čech v několika měsíčních etapách, kterým věnoval každý rok vždy celou dovolenou. Tato velmi důkladná knížka o dvou díllech –> Ultreia I, –> Ultreia II mi byla úvodem do historických a geografických reálií cesty i legend, kterými je celá cesta opředena..

2004 Schätze der Welt –>
Německá televizní společnost Südwest Rundfunk produkuje sérii velmi precizně a vizuálně dokonale moderní optikou natočených dokumentů o UNESCem chráněných památkách. Vzhledem k tomu, že Santiago a celá cesta mezi ně patří, odvysílala kdysi Česká televize i díly o nich, které jsem ale v televizi neviděl. Dlouho jsem po nich pátral a zjistil, že jednotlivé díly je možné shlédnout přímo na –> speciální stránce projektu: –> Pilgern nach Santiago de Compostela, –> Santiago de Compostela.

2005 Průvodci na cestu
Vybavil jsem se na internetové doporučení historickým a kulturním průvodcem od Davida M. Gitlitze a Lindy K. Davidson: –> The Pilgrimage Road to Santiago: The Complete Cultural Handbook - objemné knihy vytištěné na lehkém papíře a dále průvodcem po –> Camino Francés, kterého každý rok vydává a aktualizuje –> Confraternity of Saint James v Londýně.

11.9.2005 Praha – Bilbao
Do Španělska jsem přiletěl 11. 9. LP 2005 cestou z Milána ze –> svatby kamarádů Laury s Alessiem Liati. Po dvou hodinách letu nad rozptýlenými obláčky se objevila suchá, nepravidelně rozkouskovaná –> políčka v okolí Madridu. Letadlo z Madridu do Bilbaa mělo zpoždění, a tak jsem si stihl projít maličko letiště. Ústupek ze zákazu kouření pro všudypřítomné kuřáky tvoří v letištní hale čtverec ohraničené na zemi o rozměru asi 5x5 m, ve kterých se soustřeďují kuřáci, trochu se tlačí a nervózně přitom podupávají. Nad některými čtverci jsou umístěna odsávací zařízení, nad jinými ne. V Bilbau mě přivítalo moderní prostorné letiště oble protáhlých tvarů evokujících Gaudího. Ze stanice Termibus jsem se pak docela vyhládlý vydal ulicemi města (skrápěnými deštěm) k penzionu Arosa. Ukázalo se, že jde o předělaný byt v jedné čtvrti s vysokými domy, kde jsou jednotlivé pokoje ještě rozděleny v jednokomůrky s přepaženým oknem. Každá ulice v Bilbau má několik barů, ve kterých se především vaří a pije káva, občas i jí a kouká na televizi. V jednom z nich jsem si pořídil lahodný sendvič a čekal s místními, až přejde déšť.

12.9.2005 Bilbao – St. Jean Pied de Port
Probuzení v Bilbau bylo deštivé, ale 11 hodin spánku bylo osvěžující. V trochu ponurém neosobním městě se hledá těžko cokoli jiného, než jsou bary se všudypřítomnými sendviči. Naštěstí jsem si z předchozího dne zapamatoval, kde sídlí supermarket, a tak bylo o snídani postaráno. Na zastávce jsem se dozvěděl, že autobus do Francie odjíždí až v jednu. Potkávám první spolupoutníky, Němce, kteří mi ochotně radí, že nejrozumnější je dojet až do Bayonne (3 hodiny), odtud pak přes hodinu lokálkou do St. Jean Pied de Port. V Bilbau na informacích mě oslovuje americká babička z Nového Mexika, která říká, že také jede do St. Jean. Jak se dozvídám později, ne kvůli cestě, ale kvůli tomu, že už nechce žít v Americe (válka a Bush) a hledá místo pro život. Němci jsou společenští lidé, pěkně se s nimi povídá, říkají, že všichni si na cestě pomáhají - oni už ji mají jednou za sebou v roce 2000. Když ale mají na čiperně jdoucí babičku počkat při přechodu na nádraží, vydávají se rychle sami kupředu. Později se dozvídám, že jsou obchodníci. St. Jean mě udivuje svou středověkou francouzskou krásou v ostrém kontrastu ke strohému Bilbau. Leží uprostřed mlhou pokrytého předhůří Pyrenejí. Ubytovávám se v hostelu uprostřed starého města – v krásném domě s prastarým schodištěm. Ubytuje nás silný Francouz, který se každého vyptává, jestli rozumíme francouzsky a pokaždé instruuje přítomnou Švýcarku, aby i dalšímu přibyvšímu překládala do němčiny. Zítra začíná první část cesty, počasí je podmračené, zajímalo by mě, kolik ujdu vzhledem k nepříjemným potížím s kvasinkovou plísní, která se projevila už v Čechách a která mě přiměla uvažovat o tom, jestli je schůdné se na cestu vůbec vydat. Nakonec jsem se rozhodl, že to risknu...

13.9.2005 St. Jean – Route Napoleon
Ráno v 6 hodin zvoní mobil, a tak se pomalu probírám do tmy. Tma je ještě po celou dobu snídaně v Chemin D´Etoiles – servírují se horké bagety s máslem a marmeládou a k tomu káva. V 8 hodin se konečně objevují první paprsky světla pod ocelovými mraky a –> město se probouzí. Starostliví spolupoutníci mě vysílají nejprve do kanceláře cesty, kde mě usměvavá babička nechává vyplnit formulář poutníka a výměnou za EURO mi vystaví kredencial celý ve francouzštině. To proto, abych získal status poutníka opravňující např. přenocovat ve všech dalších ubytovnách. Dostanu i výškový profil cesty a aktuální seznam ubytoven. Čekám ještě na to, až otevře v 9:30 první samoobsluha, abych se zásobil. Potkávám přitom včerejší výstřední americkou babičku, která nedostala nakonec ubytování v hotelu Central, ale pouze v hotelu Continental, se kterým absolutně nebyla spokojena. Šla se tedy do Centralu alespoň nasnídat, aby si mohla trochu užít krásné vyhlídky z restaurace a vajec, která ale vlastně nemá ráda. Mokvající plíseň mi ztěžuje značně začátek cesty, a tak se mi po prvních 4 km vytrvalého stoupání objevují první odřeniny. Naštěstí na vyšší ze dvou možných cest, kterou jsem si zvolil, –> Route Napoleon je po prvních 8 km první refugio, a tak se rozhoduji zůstat. Zůstávám s několika staršími poutníky, pro něž je 27 km takřka vytrvalého stoupání k Roncesvalles velmi náročné. Obdivuji je. Počasí je –> mlhavé a oblačné, přesto se ale občas objevuje slunce. Platím 21 Euro za stan (mají plno a tak proč nepronajmout i stan), večeři a snídani, peru oblečení spotřebované v průběhu návštěvy Milána, vyhřívám se na slunci a s mírnými zdravotními obavami pročítám v průvodci další plán cesty.

14.9.2005 Route Napoleon – Roncesvalles
Vstáváme okolo sedmé hodiny ranní, všude je –> mlha. Za osm minut půl osmé už jedna z německých spolubydlících netrpělivě podupává před restaurací Orisson a stěžuje si: „ To je ale zlé, když musíme čekat na snídani.“ Snídaně je vynikající – francouzská bageta s máslem a marmeládou, džus a kotlík čaje. Vycházím jako poslední – ještě za –> mlhava, ale hned za chatou se mrak roztrhává a dává tušit krásnou –> krajinu. Pak následuje –> cesta horami plnými slunce, –> občas v mraku dodávající –> cestě na tajemnosti. Často se zastavuji a fotografuji, přesto nakonec dojdu spolubydlící a povídáme si – Francouzka jde již týden. Němci jdou už třetí rok odněkud z Francie. Nad Roncesvalles se mraky roztrhnou úplně a vidíme celou svou zpáteční cestu i cestu budoucí – klášter uprostřed hor. Hranice Francie se Španělskem je tvořena jen prostým kamenem a nápisem Navarra. To je první španělské království, kterým kontinentální poutník prochází. Klášter je skrytý v údolí a tváří se majestátně. Přicházíme k němu s německým párem ve dvě hodiny, a tak máme ještě dvě hodiny času. Nevyužívám nabídky na večeři pro poutníky a naobědvám se v restauraci rovnou výborným kuřecím steakem s chřestem a šťavnatými hranolky. Protože je krásně, suším prádlo, které včera nestihlo uschnout na klášterní zídce, prohlížím klášter a myslím na všechny doma. Ubytování je dokonale zorganizováno – po otevření kanceláře je vpuštěno dovnitř asi 30 poutníků, na stolech připraveny formuláře a všichni jako o závod vyplňují osobní údaje, pak je předají hlavní organizátorce, ta vybírá 5 EUR a vydá razítko. Navzájem se vedeme do ubytovny, kterou tvoří budova podobná kostelu, v níž je –> ložnice pro snad 150 poutníků. Původní krypta slouží jako dokonalá umývárna se vším příslušenstvím. Fotografuji tuto bizarní scénu a rozhoduji se usušit prádlo, které je mokré ze včerejšího mraku. Večer ve 20:00 začíná mše s pozdravy v jazycích všech poutníků, kteří se zaregistrovali.

15.9.2005 Roncesvalles – Zubiri
Celá kamenná budova se probouzí již za tmy rozsvícením všech světel. Když se probudí 100 lidí najednou, vzniká obrovský zmatek, ale zároveň nelze říci, že by docházelo k nějakým obtížím, protože už v 8 hodin je celá budova prázdná. Odcházím jako jeden z posledních, venku právě vychází slunce, mlha se povaluje nad loukami. Je ale zima, a tak co nejrychleji docházím k vesničce Auritz, kde si dopřávám vynikající café con leche a bagetu se sušenou šunkou a sýrem. Ranní –> cesta je příjemně chladivá, podhorská krajina malebná, všude se pase spousta světle hnědých krav. Cestou potkávám dvě americké internistky, které jdou už třetím rokem (v několikatýdenních etapách) z Francie a po chvíli mě donutí, abych je naučil českou písničku. Učím je „Kdyby tady byla taková panenka“ a ony to po mně mnohokrát opakují, ale čeština jim dělá potíže. K obědu si koupím v supermarketu coca-colu a kakaový puding a pokračuji k vesničce Zubiri. Vesnička je proslulá svým mostem (Zubiri znamená v baskytštině most), na kterém už ve středověku okrádali celníci pocestné, pokud dobrovolně nezaplatili. Most je ukrytý mezi soukromými pozemky a zvenku těžko přístupný. Celý dnešní sestup jsem absolvoval v sandálech, a tak už se ozývají náznaky puchýřů. I když jsem chtěl jít původně dál, zůstávám v pěkné nové ubytovně s internetem.

16.9.2005 Zubiri – Pamplona
Zubiri opouštím po osmé. I když je za kopci již tušit slunce, je zima až mi modrají prsty - noci jsou nyní velmi chladné. Cestou potkávám první krajany, dá-li se to tak říct - 3 bratry z Topolčan. Krajina je již méně malebná než v horách, je schovaná v mlhavém oparu vedra. Vesničky, které procházíme jsou maličké, v jedné objevuji pěkné –> naivní ukřižování v tympanonu. Spolujdoucí Francouzi oslovují město, do kterého se blížíme, trochu domácky „Pampluň“. –> Pamplona – její předměstí začínají zčistajasna a člověk se najednou ocitá uprostřed rušných tříd plných pěkně oblečených lidí - připadám si jako exot. I značení cesty je najednou mnohem méně výrazné, jen sem tam žlutá šipka. Centrum začíná za mostem ve tvaru "A" a hradbami. Ulice působí dojmem přiměřeného španělského chaosu. Ubytovávám se v ubytovně, která slouží zároveň jako youthhostel. Od polské dobrovolnice se dozvídám, že jsem po včerejším páru snad teprve druhý Čech toto léto. Ubytování je levné – 5 EURO – a pěkné. Po vykoupání vyrážím do ulic. Nejprve si prohlédnu klášter, pak temnou katedrálu, jejímž hlavním účelem muselo být ohromit a vystrašit. Po chvíli se ale začínají ozývat zvuky různých hudebních nástrojů a zjišťuji, že se připravuje svatba. Hudba katedrálu zkrásní. Pak procházím ulicemi a nakupuji. Koupím konečně mušli – symbol cesty - a pak nakupuji jídlo. Obchody ve Španělsku jsou daleko jednodušší – prodávají se základní druhy potravin a všechno se sype, váží a odebírá až na místě. Připomíná mi to dobu našich babiček a je mi líto, že jsem to u nás nikdy nezažil. .

17.9.2005 Pamplona – Puente la Reina
V průběhu své cesty jsem se naučil, že i když nevím, jestli a jak cesta půjde dál, je třeba rozhodnutí nechat až na doby, kdy jich bude potřeba, a že léčit se člověk naučí nejlépe, pokud s nemocí už nejde jít dál. Z Pamplony vycházíme za střídavého poprchování, navíc se ochladilo a fouká studený vítr. Jakmile skončí –> předměstí Pamplony, objevuje se před námi –> hřeben Alto de Perdón posetý větrnými elektrárnami. Krajina je krásná a ostrá podobně jako vítr, který je čím dál studenější. Cestou k vrcholu důkladně vymrzáme, a tak se hned za hřebenem odpočineme v závětří na slunci. Po přechodu hřebenu se objevuje –> krajina, která nás čeká další dny. Jakmile sejdeme, objevujeme dozrávající mandle, víno usychající a hrozinkující na keřích. Odchylujeme se podle průvodce od trasy do místa Eunate s mystickým osmibokým –> kostelem v blízkosti pouze jednoho stavení. O původu panují dohady, někteří míní, že šlo o stavbu templářů, jiní, že šlo původně o muslimskou stavbu, ale v blízkosti se našlo i množství hrobů s mušlemi, pravděpodobně poutnických. Atmosféra místa se ukazuje být příliš silná, a tak odmítám nabídku jedné místní ženy na ubytování v jediném přiléhajícím domě. Mí dva spolupoutníci, Norka a Kanaďan, zůstávají. Cílovým městem je dnes Punte la Reina s překrásným mostem a opotřebovaným tympaniem nad vchodem do kostela.

18.9.2005 Puente la Reina – Estella
Zánět, který se mi objevil v tříslech, značně znepříjemňuje chůzi. Z Punte La Reina vycházím proto pomalu a pozdě. Je stále krásně slunečno a zima. Jdu pomalu až do následující vísky. Tam koupím něco k pití. Pak už s bolestmi pokračuji dál - vyplatí se to. Před Ciraqui je krásný výhled na vesničku - v překladu její název zní "Hnízdo hadů". Ta je vestavěná na svahu tak, aby do každého okna svítilo slunce. Na vrcholu vsi nalézám kostel s pěkným –> portálem. Ve vesničce i v neděli pracuje řezník, a tak dostávám dva pláty šunky, sýra, které pokryjí  bagetu. V kostele právě probíhá mše a před ním se chystá dětská slavnost. Cítím, že dalších pár kilometrů neujdu, ale táhne mě to do nejbližšího města, a tak čekám na autobus. Po cestě narážím na něco, co vypadá jako sklad. Chci se zeptat na autobus, ale zjišťuji, že jde o stáčírnu vína, a tak chci 1 litr červeného. Když chci zaplatit, jsem odmítnut s vysvětlením, že to je dar a navíc dostávám ještě etiketu. Do Estelly dojíždím autobusem a ubytovávám se již v plném hostelu, kde potkávám většinu spolupoutníků. Večer si prohlížím –> kostely a město.

19.9.2005 Estella – Los Arcos
S velkými obavami se vydávám z Estelly dál. Zjišťuji ale, že přes noc obě zanícená místa takřka přestala bolet, a tak nejprve prohlížím kostel sv. Michala v Estelle a pak docela bez problému dojdu k Irache – cisterciáckému klášteru. Zjišťuji, že v pondělí nedělají prohlídky, a tak si ani nemůžu prohlédnout kostel v jednoduchém stylu. Naopak ale funguje fontána s vínem, kterou zdejší bratři pro poutníky nechali nainstalovat. Plním litrovou láhev a za čím dál veselejší nálady stoupám k vesničce Villamayor s okouzlujícím románským kostelem. Když vstoupím dovnitř, je úplná tma. Postupně ale rozeznávám, že i tento kostelík, podobně jako spousta španělských, má jen 4 uzoučká okna poskytující i za slunečného dne jen maličko světla. Cesta dál je dlouhá, jde se mezi poli, která byla vstupem do EU proměněna ve –> vinice. Počasí je –> horké, jen občas zavane trocha větru. Los Arcos je nepřehledné, přesto ale krásné město s barokním náměstím. Se spolupoutníky se rozhodujeme jít se navečeřet, ale všechny restaurace vaří až od osmi. Čekáme tedy a odměnou je nám výborné poutnické menu za 9 EURO. Já si dávám talíř fazolí a pak vepřové, ochutnávám i výborné skopové od Kanaďana Dennise.

20.9.2005 Los Arcos – Logroňo
Po snídani v rakouském refugiu se vydáváme na cestu. V první vesničce je původně asi templářský kostel, Američanky (které jsem před pár dny učil písničku) ovšem míní, že jde spíš o maurskou stavbu. Po asi 19 km obědvám s Američankami, Rosalindou a Viktorií, interními lékařkami ve věku mých rodičů. Ony mají výborný chleba a sýr z tržiště, já nakrájenou šunku ze zdejšího obchodu, olivy. Moc si pochutnáváme a Američanky, jako už několikrát dřív, používají mou knihu a čtou si v ní. Po obědě se rozhodujeme jít dalších 9,5 km dál do městečka Logroňo – hlavního ve vyhlášeném kraji vína – La Rioja. Cesta je suchá, krajina vyprahlá, teplo sálá. Město nás vítá svou –> fiestou, která spočívá zřetelně především v opíjení, rozbíjení lahví a objímání se. V průběhu fiesty má většina obchodů zavřeno, a tak zas nekoupím potřebné ponožky a mýdlo.

21.9.2005 Logroňo–Ventosa
Logoňo opouštíme okolo 8 hodiny ranní. Všude po ulicích teče voda a zametá střepy z včerejší fiesty ke kanálům. Dlouho hledám otevřený bar se snídaní. Po snídani opouštím město a vydávám se společně s Američankami k Navarette, městu se zajímavým hřbitovem, portály, kostelem a kašnou, do které si všichni –> místní chodí načepovat vodu. Po 20 km cesty ve vesničce Ventosa se rozhoduji zůstat a vyprat, protože v dalších hostelech nejsou pračky k dispozici. Američanky jdou dál, spěchají. Ukazuje se, že pračka umí prát pouze na 30 stupňů - což odpovídá zřejmě vloženým 3 EURO. Vesnička je vesměs liduprázdná, ale má pěknou restauraci, ve které si dávám pilgrim menu za 7,5 EURO. To se jako obvykle skládá z 1. chodu -zeleninového salátu, z 2. chodu – masa – v tomto případě kuřecího steaku s přílohou, a zákusku. Protože nerozumím ani jednomu z názvů, vybírám broskev. K tomu piju Rioju Tinta a vodu. Jíst sám ale není zas tak veselé…

22.9.2005 Ventosa – Azofra
Každé ráno se těším, jak to bude dál. Toto ráno ale ještě o něco víc, neboť v noci mě probudil silný zápach nějaké zdechliny a chvíli se to nedalo vůbec vydržet. Když asi po čtvrthodině vyvanul, usnul jsem tvrdě. Ráno nás probouzí hudba nějaké opery. Ve tmě to zní strašidelně, proto jsem rád, že jsem pryč z domu s podivným správcem. –> Cestou v 7:45 vychází slunce. Užívám si jej a fotografuji dlouhý stín. Vedle silnice potkávám člověka s velmi prosebnýma očima. Připomínají mi strejdu v době těžké nemoci, než umřel. Ukazuje mi telefon a chce, abych někam zavolal o pomoc, neumíme se ale domluvit, a když to zjišťuje, posílá mě pryč. Docházím do Nájery, prohlížím areál kláštera proměněný v hypermoderní expozici s trochu uměle efektivními prvky. Oceňuji především náhrobní kámen královny, která zemřela při porodu dítěte, a klášterní zahradu - zpodobnění ráje na zemi. Pak obědvám mezi vinnými keři a docházím do Azory, kde budu dnes prát a nocovat. K večeři mám chleba, sýr a rajče, které jako všechny ve Španělsku vypadá nevábně, až plesnivě, ale chutná výtečně. Prádlo usychá za hodinu po vyprání, nedaleká botanická zahrada má bohužel zavřeno. Naučil jsem se konečně přenášet váhu batohu na bederní pás, a tak se dost ulevilo ramenům. Celou dobu myslím na to, jak rychle a kam chci dojít. Kde budu v další etapě a co si tam prohlédnu? Ale o tom cesta není… Krajina i města a vesničky jsou si čím dál podobnější, a tak mám čím dál více času na přemýšlení. Ubytovna v Azofře je první, ve které spíme po dvou v dřevotřískových kajutách, které svou jednoduchostí připomínají klášterní cely.

23.9.2005 Azofra – Redecilla del Camino
V 5:45 mě probouzí španělský spolunocující. Z Azofry vycházím ještě za tmy, těžko se mi hledá cesta, často se vracím najít značku. Rozednění je nádherné. Krajina se změnila, i postupně mizí víno a všude jsou jen strniště po sklizené pšenici. Jdu 15 km až do Santo Domingo de la Calzada. V 10:30 konečně na náměstí snídám i obědvám. Vyrážím dál do kopce do vesničky Graňon, kde mě sympatická dvojice z Mnichova zve na kávu. Rozhodujeme se i přes nabídku útulné ubytovny jít dál, po 3 km se ocitáme na území Castillie a Leónu, počasí se mění, lehké mráčky stíní slunci. Docházíme až do Redecilla del Camino, kde se ubytováváme za dobrovolné vstupné a též za dobrovolné objednáváme večeři. Kvůli puchýři jsem musel jít dnes v sandálích, trochu mi otekla noha a taky cítím horečku. Hospital v místě dnešní ubytovny nebyl jistě od věci.

24.9.2005 - 30.9.2005 Redecilla, Burgos, Praha
Noc byla těžká, teplota, záchod, co hůř-bolest v podbřišku. Nejprve přemlouvám majitelku refugia, aby mě nechala i další noc, ale po dvou hodinách a konzultaci s maminkou zjišťuji, že poctivější a bezpečnější bude vydat se  do nemocnice. Už jen proto, že nechci opakovat historii, která se tu stala poutníkovi v 16. st. z Francie - ten zde zemřel, a protože se z aukce jeho roztrhaných šatů neshromáždilo dost peněz na pohřeb, museli se složit vesničané. Nejprve mě jeden z provozovatelů refugia odváží do blízkého  Belorada – tam jen pan doktor na pohotovosti kroutí hlavou. Slepák to není, ale je třeba monitorovat a kontrolovat – sanitka mě odváží do 50 km vzdáleného Burgosu - celou cestu prospím. Vjíždím coby těžký případ do supermoderní odbavovací haly nemocnice, jedna místnost určená pro vyčkávající pacienty a asi 20 maličkých odděleníček pro  vyšetření. Rozhlas volá lékaře do jednotlivých místností. Absolvuji nejprve rentgen, pak ultrazvuk a nakonec CT. Nechávají se mě pak na noc na pozorování, připadám si jako ve snu – svět se děje jakoby venku a je příjemné ho pozorovat, teplota je stále 39,5 stupňů, i přes veškeré pokusy o snížení. Druhý den mi chirurgové sdělují příjemnou zprávu, totiž že se mnou nechtějí mít nic společného, a tak se ocitám na interním oddělení druhé starší nemocnice ve městě. Nemocnice je úžasné zařízení plné různých profesí, které se navzájem doplňují. Moje  oddělení  se probouzí okolo sedmé  příchodem sestřičky nesoucí teploměr. Pak se dlouho nic neděje okolo půl osmé přichází ranní směna sympatických sestřiček, které dbají o výměnu kapaček a podávání léků. Snídaně po osmé je lehká. Rozednívá se. Sestřičky měří tlak, puls a různé další věci. Okolo půl deváté přichází paní doktorka a všechny záznamy pročítá. Dopoledne jdu na vyšetření, pak opět přichází paní doktorka a přináší papíry - všechno probíráme. Ve 12:00 je oběd a pak následuje siesta. Mezi 16:00 a 17:00 - merienda - svačina – pro  mě většinou čaj, večer – kapačky, 19:00 – 20:00: večeře. Těsně po usnutí, asi v půl jedenácté, když už je člověk rozhodnut přežít, nebo zemřít, přichází  znovu sestřičky a křičí halasně „Joghurt, leche a sumo“ Co je sumo, nevím, slovník říká, že Nejvyšší ;-) Musím tedy vybrat jednu z těchhle existenciálních variant. Nakonec zjistím, že Zumo je šťáva.
V nemocnici nakonec zůstanu týden, až do původně plánovaného odletu. Ani po týdnu pobytu na antibiotikách a kapačkách se ale necítím nijak silný na cestu domů, ale už moc chci. Potřebuji se také vrátit přes Miláno – nechal jsem tam spoustu propriet z fotografování svatby. Každý den proto trénuji chůzi po nemocnici a tvářím se jakoby nic. Nakonec přesvědčím paní doktorku a ta mě propustí. V den propuštění zamířím nejprve do katedrály v centru Burgosu poděkovat, že jsem to přežil a pak už jedu autobusem do Bilbaa, odkud mi následující den letí spoj do Milána a den poté do Prahy.

10.11.2005 Cestou Hvězdy –>
Ve stejném roce jako já se vydala na cestu i Pavla Jazairiová, zpravodajka ČRo Radiožurnálu. Ušla celou Francouzskou cestu a napsala o ní svým typickým stylem knihu –> Cestou Hvězdy. Rozhovor natočený s ní v den, kdy dorazila do Santiaga naleznete –> zde.