Na závěrečnou, třetí etapu jsme se po spoustě rozvažování a hledání kompromisů (dostatek dovolené na cestu bude mít Eva jako učitelka pouze o prázdninách, Josefova sestra se 4.8.2007 vdala, nechtěli jsme do Santiaga dorazit 25.7. na svátek sv. Jakuba, kdy je cesta vždy nejpřetíženější) rozhodli pro červenec. Červenec a srpen jsou právě díky prázdninám považovány za měsíce, kdy je cesta nejplnější poutníků, ale naše obavy, že nebudeme mít kde spát se zdaleka nevyplnily. Po příjezdu z Madridu jsme cestu zahájili v Leónu a šli jsme tentokrát ve třech: Eva, Josef a Simča – naše kamarádka.

30.6.2007 Praha - Madrid
Do Madridu jsme přibyli se Simčou letem z Frankfurtu ve 23:45. Vše šlo načas až na poslední zavazadlo, které jsme si vyzvedli až o hodinu později. Zvolili jsme kvůli rychlosti a brzkému spánku cestu k hotelu Madrid Alcobendas Holiday Inn taxíkem.

1.7.2007 Madrid – León
Hotel byl moc příjemný. Po bohaté snídani nás autobus dovezl až na Plazza Castillia nedaleko Madrid Chamartin – hlavního nádraží. Rozhodli jsme se pro cestu vlakem až do Leonu. Někde před Valladolidem se vlak porouchal, a tak jsme museli jet několika lokálními spoji a do cíle nás musel dovézt speciální autobus. Leon nás na červenec uvítal slunečným, ale chladně větrným počasím a také slušnou ubytovnou s dobrovolným příspěvkem a pokojem pro manžele, která nebyla ani v 19 hod. přeplněná. To vše v benediktinském klášteře. Večer byla pro zájemce modlitba s požehnáním sester benediktinek.

2.7.2007 León - Villar de Mazarife (Rodiče Evy)
Většina poutníků nás probouzí už o šesté. Snídaně v klášteře je jednoduchá, tradiční chleba s marmeládou, který ale zasytí, a káva. Navštěvujeme Basiliku sv. Isidora. Cesta z Leonu podél hlavních silnic je zdlouhavá, město plynule přechází v malé městečko Virgen del Camino, kde na místě zázraku byl vztyčen moderní –> kostel sv. Froilána. Odtud se vydáváme poklidnější levou cestou a zažíváme první chvíle samoty na této etapě. Procházíme několik vesnic a po 20 km zůstáváme ve Villar de Mazarife, v ubytovně s příznačným názvem "Tio Pepe" - Strýček Pepe, s barem v přízemí.

3.7.2007 Villar de Mazarife – Hospital de Orbigo (Babička)
Snídaně v baru Tio Pepe je malá, ale s radostí podávaná a levná – za všechny jsem platil 4,5 Eura. Je zamračeno, ale tepleji než včera. Cesta je rovná, jdeme po silnicích, nejbližší vesnice je 10 km. V baru si dáváme kávu a bocadillo, které dostáváme až po delší době čekání obložené vždy jen jednou požadovanou surovinou. Pokračujeme rovinatou cestou a mě začíná pobolívat levé chodidlo. Hospital de Orbigo nás vítá překrásným středověkým mostem s 19 oblouky, každým postaveným v jiném století. Rozhodujeme se, jestli zůstat, či pokračovat, ale nechceme to přehnat a do Astorgy si jít netroufáme. Farní ubytovnu, kterou spravují Němci, shledáváme útulnou a velmi krásnou. Ubytováváme se, odpočíváme, pereme, povídáme, procházíme město, po siestě nakupujeme a Eva se Simčou vaří večeři v příliš velkém množství. Přejídáme se, odfukujeme, píšeme pohledy, zapisujeme…

4.7.2007 Hospital de Orbigo - Astorga (Jiřičky)
Hospital de Orbigo opouštíme za krásného, ale větrně studeného počasí po ranním jogurtu v ubytovně. V první vesnici zastavujeme v baru, objednáváme silnou kávu a jsme rádi, že jsme spolu. Simča jde svým rychlým tempem napřed, a tak my si můžeme –> užívat krajinu, fotografovat dozrávající pole, –> kytky, důl na červenou cihlovou hlínu, prohlédnout zevnitř kostely, dostat v nich razítka od babiček, které na nás snad čekaly, –> pomodlit se a myslet dnes na Jiřičky. Astorga je důstojné sídlo vévodící už z dálky krajině. Kromě katedrály jsou v ní i římské vykopávky. Biskupský palác projektoval Antonio Gaudí a je z něj dnes muzeum putování. Zdejší městská ubytovna je nová a sama se nám připomene sympatickým ošetřovatelem zvoucím nás dovnitř. Je to obrovský komplex, jehož služeb využíváme beze zbytku, jako i většina poutníků, kteří se tu zmnožili díky spojení dvou cest. Simča, kterou bolí koleno, si jej nechává zkontrolovat ochotnými specialisty. Po večeři se projdeme městem a Eva si koupí nový –> klobouk.

5.7.2007 Astorga – Rabanal del Camino (Michael Martinek)
Opouštíme ubytovnu v Astroze, dáváme si kávu a snídani v nejbližší kavárně a čekáme, až otevře pošta. Když otevře, zjišťujeme, že věci do Santiaga už nelze poslat speciální zásilkou a na zpětnou adresu nelze napsat Českou republiku, a tak dva kilové balíky posíláme rovnou do ČR. Simoně se jde špatně, a tak se vždy vzdálíme a počkáme v následující vesnici. Krajina je čím dál sušší, cestou do hor –> připomíná americkou krajinu, čemuž odpovídá i název výstředního baru. Vesnice jsou maličkaté, často zpustošené, prosperují převážně bary. V jednom si dáváme menu s výborným telecím řízkem a zmrzkou. Poslední etapa mezi 15. a 19. hodinou je horká, suchá a kopcovitá. V protáhlém –> Rabanalu del Camino nás ale vítá vstřícnost a pohostinnost dvou inteligentních anglických gentlemanů, kteří zde slouží v ubytovně zřízenou Confraternity of Saint James. Uprostřed suchého Španělska oáza anglické pohostinnosti –  obdivné uvítání všem příchozím, –> anglický trávník na obrovské zahradě, ubytování dobrovolné, a v tom i snídaně. Dopřáváme si večeři v zelené oáze. Sprchujeme se. Zjišťuji konečně, co je Confraternity of Saint James: Spolek dobrovolníků z celého světa, kteří cestou alespoň jednou šli a chtějí v průběhu 14tidenní stráže něco vrátit zpět. Večer je modlitba a požehnání od 3 benediktinů, kteří byli na prázdniny vysláni do kláštera ke službě poutníkům. Požehnání je moc krásné: Pane, jenž jsi vyvedl Abrahama, veď i tyto poutníky, dávej jim sílu ve slabosti, buď jejich stínem v horkém dni, sílou nevzdávat jejich předsevzetí, dnem jejich noci. Neopouštěj je při jejich cestě, dej jim radost a novou sílu do života, doveď je zpět do jejich domovů, kde teď tolik chybí.

6.7.2007 Rabanal del Camino – Molinaseca (Jana, Jirka, Dani, Markétka a mimi Steifovi)
Po šesté nás probouzí ostatní poutníci. Anglická snídaně je jednoduchá, ale vydatná, stoupání do hor pozvolné a příjemné, ranní –> klima horské. Hory jsou trochu jako –> zahrádka. Po osmi kilometrech jsme v horské vesničce Foncebadón, která je kromě několika soukromých barů zcela zchátralá, na ulicích leží psi jako bez života, podobně vypadají i ostatní zvířata v ruinách. Dostáváme chladivou vodu. Nedaleko za vesnicí jsou ruiny kostela a špitálu. –> Cruz de Fierro (Kovový kříž) je místem, na kterém poutníci odkládají nejen kameny, ale cokoli, čeho se chtějí zbavit, jako symbol pro odložení věcí bolavých, které již nechtějí dál nést s sebou. V –> ruinách další vesnice poutník jménem Tomás pečuje ve velmi svérázné ubytovně o poutníky. Následuje ještě jeden výstup a pak místy příkré –> klesání přes vesnice Acebo (tam nám dávají předražený oběd) do Malinasedy, starobylé výstavní vesničky, za níž je asi kilometr ubytovna přestavěná z kostela s bohatou možností rozšíření o spánek na matracích pod širým nebem.

7.7.2007 Molinaseca – Cacabelos (Valérka, Arletka, Jardina)
V Molinasece si dáváme jogurt – první část snídaně. V Ponferradě na náměstí pak druhou – větší část s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou. Prohlídneme expozici o cestě a zvenku templářský hrad – je zavřený. Pak putujeme několika vesnicemi až do Cacabelos - vesnice ve vinařském kraji. Těsně před vesnicí mi naskáčou podivné veliké pupínky na nohách a následně se mi rozpadnou sandále. Nové boty ani opraváře se nám nedaří najít.

8.7.2007 Cacabelos – Trabadelo (Jára a Láďa)
V Cacabelos se pokouším po ránu oblepit všechny stále se zvětšující, doufám, že alergické puchýře. Některé z nich mají už 2 centimetry v průměru a brání mi jít v uzavřených botách. Sandále tedy sešíváme Simčinou sponkou a vydáváme se –> vinným krajem k Villafrance del Bierzo. Cesta je krásná, –> krajina malebná. Ve Villafrance potkáváme nejprve románský kostel svatého Jakuba s –> Puertou de perdon. Atmosféra kostela je úchvatná: Jednoduchý kříž, světlo z okna a několik červených svící. Je neděle a v jednom z kostelů ve městě zaslechneme zpěv, vstupujeme rovnou v době obřadu. Po něm si konečně dopřáváme snídani v ošuntělé restauraci na břehu řeky. Dále pokračujeme po silnici do vesničky Pereje a ještě dále do Trabadela.

9.7.2007 Trabadelo – O Cebreiro (Honza Tichý)
Ráno se probouzíme velmi pozvolna. Po kilometru má být bar podávající snídani, spěcháme tím víc, že z jednoho kilometru se vyklubaly kilometry čtyři. Jdeme po silnici údolím mezi kopci, míjí nás dálnice. Po bezpočtu malých vesniček následuje výstup. Fouká studený vítr, ale je slunečno, rychle se dostáváme k vesničce La Faba s kostelem. Výstup na O Cebreiro je překrásný a není zdaleka tak náročný, jak vypadal podle mapky s převýšením. O Cebreiro je kamenitá vesnice s malým kostelíkem a překrásným –> výhledem. Vstoupili jsme do Galicie, jsme v půlce této etapy, já Josef ve 3/4 cesty. Zbývá nám 150 kilometrů do Santiaga.

10.7.2007 O Cebreiro – Triacastela (Jana a Radim)
Budík na O Cebreiro mě nemůže probudit – zvoní 3x. Všichni v provizorní, k nesnesení vydýchané kontejnerové ubytovně se budí zároveň a pokoušejí se co nejdříve prchnout, někteří i bez mytí. Teplota venku je příjemná, vesnice je –> zahalena v mraku a oproti včerejšímu turistickému vzhledu vypadá dost tajemně. Ve středověké krčmě, jediném žijícím místě vesnice, si dáváme na peci opečený toast, snídáme a chystáme se do zamlžených hor. V horách je vlezlo, potíme se, ale studený vítr nedovoluje sundat teplé bundy. Časem se mlha ale trhá a pod mraky se začíná objevovat krajina. V hotelu, ve kterém nikoho nemůžu najít, napustím v opuštěném pokoji pirátsky vodu. Procházíme –> mezi kopci, začíná svítit slunce, hory kvetou, dáváme si bocadillo k obědu, sestupujeme do údolí. Krajina je překrásná. Vítá nás Triacastela. V ní, jako i ve všech vesnicích po cestě, je turistický ruch propojený s původním venkovským životem. Vesničané nám přes cestu převádějí krávy. V Triacastele se ubytujeme v ubytovně Orbio. Po zalepení ran, nákupu proviantů a večeři jdeme na večerní poutnickou mši se svérázným panem farářem, který ale důsledně dbá na to, aby čtení byla ve všech jazycích. Mluví o tom, že cesta je o osobním zrání, dospívání.

11.7.2007 Triacastela – Sarria (Hejcmánci)
V Triacastelle snídáme z vlastních zásob a vydáváme se 9,5 kilometrů dlouhou –> štrekou ke klášteru Samos. Cesta vede –> úvozními cestičkami, je krytá stromy a dost –> členitá. Je pod mrakem, a tak slunečního krytí ani nevyužijeme. Samos nás ohromí svými rozměry, je vidět celý až asi 0,5 km před vesnicí, protože je zasazený do údolí. Až v obci se dozvídáme, že je sváteční den (sv. Benedikta – zakladatele řádu) a že prohlídka bude dnes jediná, a to v jednu hodinu po slavnostní mši o dvanácté. Je jedenáct, a proto v restauraci přemlouváme paní, aby nám dala polévku - to je to jediné, co má připraveno, a čekáme. Mše je v obrovském kostele velmi slavnostní a doprovázená krásným zpěvem. Následná prohlídka nám ukáže, jak krásným i honosným místem pro život klášter byl a je. Provází nás veselý –> stařík, který vypadá moc spokojeně. Na otázku, jak dlouho je v klášteře, odpovídá, že hodně – od roku 1934, kdy ho sem rodiče ve 12 letech dali. Říká, že není důležité, kde člověk žije a kolik to ho poznal,  aby byl spokojený – sám prý nic kromě tohoto a roční stáže ve francouzském klášteře nepoznal. Cesta do Sarrie, i když podobně krásnou krajinou jako do Samosu, je zdlouhavá - svítí slunce, je nám vedro a bolí končetiny a záda. Přicházíme pozdě, dozvídáme se, že některé ubytovny jsou již plné, a tak bereme za vděk drahou soukromou ubytovnou – platíme 10 EUR. Holky perou, pak jdeme na nákup, vařit ale není kde, a tak nakupujeme chleba, salát i víno a večeříme v horním patře ubytovny s překrásnou vyhlídkou studenou večeři.

12.7.2007 Sarria – Ferreiros (Aquasoft, Novotní)
Simča má nateklé nohy a větší bolesti, a tak se hned ráno vydáváme najít doktora. Centrum de salud je pod starým městem v Sarrii. Na recepci vezmou kartičku pojišťovny a posílají nás rovnou k paní doktorce. Ta moc nemluví, ale potvrzuje zánět šlach a rovnou nás vybaví protizánětlivým práškem. Následuje snídaně v baru, cesta zamlženou úrodnou Galicií, postupné protrhávání mraků a vedro. Šlachy nechceme přetěžovat, proto volíme ubytování v malé ubytovně ve vesnici Ferreiros. Výborný oběd složený z fazolové polévky a francouzské tortilly – omelety se salámem. Odpočíváme.

13.7.2007 Ferreiros – Ventas de Marón (Markéta, Mirek, Kristýnka, Klárka)
Z ubytovny tentokrát vycházíme dost časně – po půl sedmé. Vydatná snídaně – Torta de Santiago - místní specialita a rychle vycházející slunce. Portomarín před námi je skryt v mracích, ty se –> rozpouští postupně až s naším sestupem do města a poskytují nám krásné pohledy na krajinu. Portomarin se rozkládá nad řekou –> Miňo – širokou odhaduji jako Labe u Mělníka – a pyšní se největší románskou jednolodní stavbou v Evropě, která, i když není tak veliká jako katedrála, postrádá už kouzlo malých kostelíků. Nákup oběda a cesta již žhnoucí, ale naštěstí větrem chlazenou krajinou. Po obědě v chládku stromů ještě chvíli jdeme a zastavujeme se v nové, dlouho poloprázdné ubytovně Ventas de Narón. Jak říkal Holanďan kdesi na cestě: Camino je jako zrcadlo, člověk si s sebou přináší různé věci a cesta mu je zobrazuje. Co jsme se zatím zobrazilo nám?
- Tělo po 260 km se chová jinak než po 100 km, šlachy jsou unavené a mohou se zanítit.
- Člověk ví, kolik je jeho skutečná míra, jak se nepřetížit.
- Dostáváme jako by zázrakem vždycky všechno, co potřebujeme.
- Člověk na cestě zdaleka nemá kontrolu nad tím, co se s ním děje.
- Cesta je cestou zrání a dospělosti.
- A pak mi uvízla věta přímo z listů sv. Jakuba: Poznání plodí pýchu, láska tvoří a buduje...

14.7.2007 Ventas de Narón – Melide (Ivuška a Peťa)
Probouzíme se o šesté, balíme a po 1,5 km se i nasnídáme ve víceméně prázdném baru. Protože jsme na kopci, užíváme překrásného –> výhledu do krajiny a vycházejícího slunce ozařujícího mraky v údolí. Galicijská krajina je nepřehledná - stále procházíme –> uzavřenými cestami lemovanými lesíky, stále narážíme na nové a nové –> usedlosti a políčka přerušující semtam lesní porost. V Palas de Rei nakupujeme a u východu z města obědváme. Po delším rozhovoru jsme se dohodli, že podle tradice cesty sepíšeme svá přání, aby měla konkrétní podobu. Společně je vložíme pod veliký křemen mezi 59-59,5 km. Jedno z našich přání je za miminko Steifů, druhé za náš život. Rozhodujeme se tentokrát ujít 29 km až do Melide. Je to letošní nejdelší cesta a na konci začínáme být už dost unavení. Jsme ale rádi, že jsme to ušli a po počátečních zmatcích se ubytováváme v ošuntělé veřejné ubytovně. Sprchujeme se, nakupujeme a vaříme. Ve městě jsou dudácké slavnosti, a tak dudáky potkáváme na každém kroku.

15.7.2007 Melide – Santa Irene (za miminko Steifíků)
Snídáme v ubytovně čaj od Simči a koláč, který mi Eva pořídila včera v supermarketu a připomíná trochu narozeninový dort. Po východu z ubytovny začíná poprchávat a asi po 1 kilometru se silně rozprší. Když déšť neustává, –> jdeme v dešti asi 2 hodiny, naštěstí připraveni, a tak toho moc nepromokne. V Arzue si dáváme oběd v pizzerii, převlékáme se a cestou dál všechno sušíme na baťůžcích. Za Arzuou je nejbližší ubytovna až 16 km, a tak do ubytovny přicházíme mrtví až po 29 kilometrech.

16.7.2007 Santa Irene – Santiago de Compostela (Gabča, Víťa, Matýsek, Majenka)
V noci pršelo, Santa Irene opouštíme až poměrně pozdě. Cestou jsme tak –> zapovídaní, že úplně míjíme Arcu, kde jsme si chtěli dát snídani, a tak se dojídáme sušenkami. Cesta pokračuje stále stejnou Galicií s –> lesíky a malými vesničkami mezi nimi. Docházíme na Monte del Gozo (Horu radosti), odkud poutníci poprvé zahlédli katedrálu. Na kopci se rozhodujeme, že budeme pokračovat, vstupujeme do města. Po 670 km, 30 dnech chůze a 2 letech, 1 pobytu v nemocnici dosahujeme za pomoci Boží a sv. Jakuba cíle. Cesta městem je ještě dlouhá, ale moc se radujeme, že jsme tady. První kroky vedou do katedrály poděkovat sv. Jakubovi. V katedrále je úchvatná, velmi zvláštní atmosféra. Pak jdeme pro Compostelánu – osvědčení o absolvování pouti, kterou dostávají všichni věřící poutníci, kteří ušli alespoň 100 km pěšky nebo ujeli 200 km na kole či na koni. Nemusíme čekat, odpoledne již nedorazí mnoho poutníků. Nakonec hledáme ubytovnu sv. Lazara, kterou jsme si vyhlídli, ale musíme se kvůli ní vrátit do čtvrti, jíž jsme vstoupili do města. Stavba je to rozlehlá, moderní a poloprázdná, první, která poskytuje prostěradla a zamykatelné prostory. Ubytujeme se, vysprchujeme a jdeme slavit. ULTREIA!!!

17.7.2007 Santiago de Compostela (Kovářovi, Kadlecovi)
Vstáváme až v 8 hodin, prohlížíme si město. Nejprve jdeme do –> katedrály, kde každou skupinu poutníků, tak jak od včerejšího poledne dorazili, pozdraví kněz. Následuje bohoslužba, při níž koncelebrují všichni příchozí kněží (mezi nimi je překvapivě jeden kudrnatý veselý chlapík, kterého už dlouho potkáváme). Mše je zakončena tradičním rituálem – obrovská –> kadidelnice botafumerio je uvedena do chodu. Čekáme v okolních obchůdcích, až se katedrála vyprázdní a budeme moct vykonat rituály poutníka. Obědváme opulentně dvě menu ve třech ve známé levné restauraci. Pak jdeme vložit ruce na hlavu sochy světce a poklonit se –> ostatkům do krypty. Následuje prohlídka kláštera sv. Martina s barokním kostelem, ve kterém se nachází obrovský oltář. Dále si prohlížíme jednoduchý –> františkánský kostel s liliemi provoňujícími celý prostor. Večer se rozhodujeme využít dávného zvyku, kdy v hospitalu Les Reyes Catolicos (dnes již předělaném na luxusní hotel El Parador) dávají jídlo zdarma. Bohužel ale jen 10ti poutníkům a my jsme dvanáctí až čtrnáctí. Rezervujeme noční jízdenku na vlak do Madridu za dva dny, nakupujeme potraviny a jdeme jíst do ubytovny.

18.7.2007 Santiago de Compostela – Finisterre (rodiče Josefa)
Pozdě snídáme, vydáváme se z ubytovny na autobusové nádraží. Cesta z Compostely do asi 100 km vzdálené Fisterry – Finisterre (Konec světa) – trvá něco přes dvě hodiny, jede se totiž po velmi točitých silnicích krajinou, jejíž velkou část tvoří planiny po lesních požárech před dvěma lety. –> Finisterre je v půl třetí mrtvé město – nefungují informace ani albergue. Obědváme tedy na kamenech –> u moře. Záhy zjišťujeme, že ubytovna je pouze pro ty, co došli pěšky. Zde se také vydává osvědčení podobné Compostelláně – Fisterrána. Najdeme si tedy hostel za 36 EUR pro všechny tři a jdeme se koupat. Voda je ledová, a tak chvíli ležíme na pláži a pak jdeme do hostelu a později na véču. Rozhodneme se dojít až na úplný –> konec světa – mys s majákem vzdálený asi 2,5 km, abychom se podívali na –> západ slunce. Ten je úchvatnou odměnou za cestu. Usínáme za skřehotání a chechtání racků.

19.7.2007 Finisterre (Holoubci, Ehrengruberovi, ostatní)
Vstáváme pozdě, snídáme v baru a Simča se vydává k moři. My jdeme prozkoumat –> kopce nad Finisterre – je vidět krásně na město a objevujeme i západní pláž. Odpoledne se pak na ni jdeme společně vykoupat. Procházíme se pískem a v moři omýváme naše rány z cest. Eva si užívá vln z otevřeného moře. Večer se znovu vydáváme na –> kopec nad majákem, abychom sledovali –> západ, který je opět nádherný. Po návratu do města ještě zajdeme na oslavu do baru.

20.-21.7.2007 Finisterre – Santiago – Madrid
Vstáváme v osm a balíme se, pak snídáme. Loučíme se s Finisterre a autobus nás veze do Santiaga, kde nejprve poobědváme v restauraci. Číšník nám prozradí, kde je nákupní centrum. Procházíme okrajem města a nakupujeme dárky. Na nádraží zjišťujeme, že zde není žádná úschovna, a tak si všechny věci odnášíme s sebou do centra. Tady si nejprve dáváme kávičku, pak jdeme zkusit podruhé štěstí do hotelu El Parador, kde podle dávné tradice sytí poutníky zdarma. Tentokrát je nás jen 7, a tak dostáváme bohatou večeři - mrkvovobramborovou polévku, calamary s brambory, hrušku, chleba, vodu a víno. Dlouho si pak ještě povídáme se švýcarskou sestřičkou a německým pivovarníkem. Sestřička šla až z Basileje, ale musela Cestu na 4 týdny přerušit kvůli silnému zánětu šlach. Celá cesta jí trvala 3 měsíce. Němec nám vysvětluje, proč místo poncha s sebou nosí vždy deštník. V devět se rozejdeme a jako poslední se dostáváme na vigilii do katedrály. Je biblicky orientovaná na stavbu Babylonské věže a lidskou pýchu, která dala vzniknout různým jazykům. Pokus o překlenutí rozdílů jsou svědectví poutníků v různých jazycích o zážitcích z cesty. V tichu katedrály (za přítomnosti jen varhaníka a uklízeček) poděkujeme sv. Jakubovi a vydáváme se na vlak do Madridu, kde budeme nazítří. Odtud pak odletíme domů do Prahy.

10.8.2007 Luar na Lubre –>
V jednom z obchůdků v Santiagu nás uchvátila hudba, a tak jsme neodolali a koupili přehrávané CD. Jak jsme později zjistili –> Luar na Lubre je jedna z galicijských skupin navazující na keltské kořeny proplétající je s křesťanskou poutí. Její skladbu Tu gitana je slyšet i v oficiální reklamní kampani Galicie. Reklamní spoty lze nalézt zde: –> Galicia - Sí es única, nebo například na YouTube –> Galicia–Sí es única, –> Galicia–destino atlántico, –> Galicia–destino atlantico. Videoklip s písničkou: –> Hay un Paraiso.

20.8.2007 Oliver Schroer –>
Dalším hudebním překvapením pro mě byla stránka kanadského houslisty –> Olivera Schroera. V roce 2004 šel cestou z Francie vybaven svými houslemi a malým nahrávacím zařízením. Záznam, který pořídil v různých z kostelů po cestě lze najít na jeho CD: –> Camino. Na stránkách věnovaných jeho cestě lze nalézt i –> deník, –> fotografie jeho kamaráda Petera Coffmana, i –> videokoláž s hudbou (vyžaduje QuickTime). Hudba z –> koláže Camino mi oživila vzpomínky na kostely, kterými jsme procházeli, spolupoutníky hudebníky, jejichž sólovým koncertům jsme často byli jedinými posluchači...